Život na vlastní nebezpečí

13. října 2016 v 15:33 | Tinna |  My Pink Diary
Pamatuji si na první noc, strávenou sama v cizí zemi, v novém pokoji, v novém městě, má rodina a všichni přátelé na druhé straně La Mancheského kanálu. Ležela jsem na posteli a tiskla jsem k sobě plyšovou pandu, i když mi bylo devatenáct a plyšáci jsou pro malé děti. Kolem sebe jsem měla obmotanou deku a byla mi hrozná zima a zároveň vedro. V uších sluchátka, usnula jsem o půl druhé ráno únavou ze záchvatu pláče. Co jsem to na sebe zase vymyslela? Proč, když jsem o tom snila pět let, jsem teď ležela a brečela? Neměly se náhodou mé sny teď všechny vyplnit a já být ta nejšťastnější slečna na planetě? Byla jsem v Londýně. Londýně! Centrum světa, centrum Evropy, centrum obchodu, financí, práva. Tak co se mnou je špatně, říkala jsem si dokola, tiše a unaveně.

Odstěhování se od rodičů a žití 'na vlastní noze', je jednoznačně asi ta nejúžasnější a zároveň nejpříšernější věc, která se mi kdy stala.



Má to své výhody, které oceňuji i já, kterou rodiče nikdy moc nerozčilovali a nechávali mě si dělat, co chci. Když nemám čas, tak prostě neuklízím, a je to. Není nikdo, kdo by mi denně připomínal, že bych si měla uklidit. Nemusím se před nikým přetvařovat. A můžu mít své hysterické záchvaty nahlas a mím sousedům je to jedno.

Na druhou stranu, nikdy jsem se necítila tak sama, jako když otevřete dveře po celém dni a nikdo na mě nečeká. Asi nejtěžší mi přijde, že není nikdo, s kým bych si tu mohla pustit nějaký svůj oblíbený český film a jen se dívat. Nebo že nikdo nezná mé hlášky. Netuším, proč jsem si myslela, že nikdy nebudu nemocná. Být nemocná sama v cizím městě prostě sucks. Většina mých známých bydlí na druhém konci města; když něco chcete, musíte vylézt z postele a prostě si pro to dojít. A pak je tu jedna věc, se kterou se prostě musíte smířit. Když se něco stane, jste v tom sami. A to nemyslím tak, že se rozbije potrubí (i když s tím si taky musíte poradit sami, samozřejmě). Myslím případy, kdy přemýšlím, co by se stalo, kdybych třeba uklouzla ve sprše. Nikdo mě nikde neočekává. Za jak dlouho by mě někdo našel, a v jakém stavu (dobře, jsem morbidní, tak co)?

Není lehké přijmout jako fakt, že když se něco stane doma, vy na to nemáte vliv. Ať se stane, co se stane. Asi před půl rokem jsem si volala s otcem, když najednou přestal odpovídat. Beroucí v potaz jeho léčebnou historii, zavolala jsem mu znovu. A znovu. A neodpovídal. Matka byla v USA, ještě spala, protože u nich bylo tak pět ráno. Najednou mi došlo, že já nemám nejmenší šanci něco udělat. Takovou bezmoc jsem asi ještě nezažila!
Sečteno a podrtženo, musím říci, že žití na vlastní pěst rozhodně není tak úžasné, jak jsem si ho v dospívání představovala. Už jsem se taky dostala do té fáze: "proč sakra musím být dospělá?! Já chci bydlet zase doma!"

Proč mě nikdo nevaroval?! :D



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama